Osamělost je téma, na kterém se pozná rozdíl mezi dobrým a špatným scenáristou spolehlivěji než na čemkoliv jiném. Špatný scenárista ji ukáže tak, že postava sedí sama v pokoji a prší. Dobrý ji ukáže tak, že postava sedí v plné místnosti a nikdo se na ni nepodívá.
Cassavetes a zrod moderní filmové samoty
John Cassavetes v šedesátých a sedmdesátých letech udělal něco, co bylo tehdy revoluční: nechal kameru běžet dlouho po tom, co scéna z hlediska děje skončila. Vznikly tím záběry, kde se nic neděje a přesto je nesnesitelné se dívat.
Ve filmu Faces nebo A Woman Under the Influence je osamělost postav tím silnější, že jsou trvale obklopené lidmi. Manželství, večírky, návštěvy – a pod tím vším naprostá izolace. Tenhle princip převzal prakticky každý pozdější film, který se tématu dotkl vážně.
Placená společnost jako filmový motiv
Zajímavá linie, která prochází kinematografií od sedmdesátých let: postava, která si kupuje čas jiného člověka, protože jiný způsob, jak ho získat, nemá.
Scorseseho Taxikář to postavil na hlavu – Travis Bickle vezme dívku do kina pro dospělé, protože nemá žádnou představu o tom, jak se lidé sbližují. Wenders v Paříži, Texas použil peep show jako jedinou možnou formu, ve které spolu dva lidé po letech dokážou mluvit. Sofia Coppola ve Ztraceno v překladu nechala postavu objednat si společnici a udělala z toho nejtrapnější a zároveň nejsmutnější scénu filmu.
Ve všech třech případech je pointa stejná: transakce není o sexu, je o kontaktu. Film to pochopil dřív než společenská debata.
Česká stopa
Česká kinematografie s tématem pracuje jinak – věcněji a bez patosu. Chytilová, Hřebejk, později Vláčil v jiné poloze. Charakteristické je, že česká škola osamělost nedramatizuje, ale ukazuje ji jako běžný stav, se kterým se dá žít.
Souvisí to s tím, jak se u nás k tématu přistupuje obecně. Služby pro dospělé fungují v Česku v neregulované šedé zóně a v běžném prostředí je to spíš věcná záležitost než skandál. Kdo si dnes chce najít, kde v Praze hledat, používá běžný inzertní přehled uspořádaný podle lokalit – věcnost, která by ve filmu z jiné země působila cynicky, je tady jen popisem reality.
Vizuální jazyk osamělosti
Několik nástrojů, které se opakují napříč obdobími a stojí za to je vědomě sledovat:
- Postava mimo střed záběru. Prostor, který kolem ní zbývá, dělá práci za dialog.
- Odrazy. Okno, zrcadlo, obrazovka. Postava vidí sebe, ne svět.
- Zvuk mimo obraz. Slyšíte sousedy, ulici, televizi. Život probíhá vedle, ne tady.
- Statická kamera při dlouhých záběrech. Divák nemá kam uhnout.
- Jídlo pro jednoho. Nejotřepanější a stále funkční zkratka.
Současnost: osamělost s telefonem v ruce
Poslední dekáda přinesla nový problém – jak natočit izolaci člověka, který je nepřetržitě spojený se stovkami lidí. Klasické nástroje selhávají, protože postava sedící sama v pokoji s telefonem nepůsobí opuštěně, působí normálně.
Filmy, které si s tím poradily, obvykle sáhly po zpomalení. Ukázat, jak dlouho člověk scrolluje. Jak dlouho píše zprávu, kterou pak smaže. Jak dlouho čeká na odpověď. Čas je jediná veličina, která tuhle formu osamělosti zviditelní.
Kam za filmem mimo multiplex
Kdo chce vidět tyhle filmy jinak než na notebooku, má v Česku slušné možnosti. Pražské artové sály promítají retrospektivy pravidelně, Ponrepo má archivní program, letní přehlídky jezdí po celé republice.
Praktická poznámka pro cesty za filmem: kdo přijede do jiného města na přehlídku, obvykle řeší, co s večerem po projekci. V hlavním městě je nabídka čehokoliv široká, ale hledání zabere čas – vyplatí se vědět, nabídku masáží v Praze, aby člověk nestrávil hodinu procházením neaktuálních záznamů. V Brně, kde se koná řada festivalů, je situace přehlednější: privát v Brně najdete během pár minut a nabídka masérky v Brně je koncentrovaná do centra, takže se nikam nemusí dojíždět.
Pět filmů, pokud vás téma zaujalo
- Faces (Cassavetes, 1968) – východisko všeho ostatního.
- Taxikář (Scorsese, 1976) – osamělost jako patologie.
- Paříž, Texas (Wenders, 1984) – nejkrásnější zpracování odcizení, jaké film má.
- Ztraceno v překladu (Coppola, 2003) – osamělost jako sdílený stav.
- Her (Jonze, 2013) – první film, který pochopil, kam to celé směřuje.
Všech pět má společné, že v nich osamělost není problém k vyřešení, ale stav, který se popisuje. Právě proto fungují i po desítkách let, zatímco filmy, které nabízely řešení, zestárly během jedné sezony.
